A co myslíte? Měl ho tam!
(Jana Hlaváčová: Jak básníkům chutná život)

Pokud dnes, moji milí na základě dnešní úvodní repliky očekáváte nějaké pikanterie ze života komunálního, asi budete na konci našeho posezení zklamáni. Nic takového. Jen jsem si dnes (pokolikáté už) přečetl, jak obezita souvisí se srdečními problémy (a nejedná se o softwarové, ale hardwarové potíže), vzpomněl si, jak jsem si včera v autě při delší cestě musel povolit opasek u kalhot abych přežil a úvodník k okénku byl na světě. Hezký večer...
Uplynulý víkend by se nechal nazvat "Tour se Seven" ( pro přátele z  východu a z Varů  "Tура с Cемью" ) neboť jsme s klukama z téhle kapely střídali stejné podium jak v pátek, tak i v sobotu. A byla fakt sranda...

Borci ze Seven

Pět-šest kilometrů jihovýchodně od hradu Bezděz peláší svým korytem říčka Bělá, aby se po své krátké, necelých patnáct kilometrů dlouhé pouti vlila do své větší sestry Jizery. Před tím ale stihne proběhnout městečkem, jehož název je s tímto vodním tokem totožný, obohacený jen o název dominanty kraji vévodící... zkrátím to, neboť jsem se do tohoto rébusu trochu zamotal. V pátek jsme prostě hráli v Bělé pod Bezdězem. Útulný rockový klub v místní sokolovně měl vloni při našem prvním koncertu ještě svůj oficiální název a funkční webové stránky, letos jsem při Googlování  "Klub Koule Bělá pod Bezdězem" sice nalezl zbytky webu, ale při jakémkoliv kliknutí na mě vyběhly obrázky s úplně jinými tělesnými orgány, koule se tam vyskytovaly velmi, velmi sporadicky. Že nekecám:  www.sokolovnabela.cz  A zkuste si někam kliknout...

Ty koule tam jsou stále... vzpomínáte na hit "Neun und neunzig luftballons?"

Nicméně večer v bývalé Kouli byl velmi uvolněný a příjemný. Jak sme byli informováni, zhruba čtyřstovka příchozích se skvěle bavila, i my jsme si hraní užili, zkrátka celý večer byl fajn.
Využili jsme toho, že jsme ten den vystupovali jako první a závěr večera jsme příliš neprotahovali. Myšlenka na to, že nás druhý den čeká další koncert v České Skalici vyburcovala naše energií nabitá těla k rychlému naložení komunálního vozu a po krátké a cudné afterparty vyrazili směr Chlumec.
Na druhý den, jak už víte, zavítal náš ansámbl do České Skalice. Vzpomínám si, když jsme v místní sokolovně hráli poprvé, že to byla víceméně hozená rukavice, neboť pokud mě paměť neklame, tradice koncertů a kulturních akcí byla v těchto místech na několik let přerušena. A takové tradice se velmi těžce obnovují. A proto jsme byli opět velmi vděčni za to, že se vás sešlo ve Skalici tolik.

Co se týče zázemí pro účinkující, pořádající kamarádi zvedli laťku hodně vysoko. Po příchodu na šatnu náš zrak nevěřícně spočinul na bohatě prostřené tabuli táhnoucí se přes celou místnost, plné obložených mís, rolád, utopenců a já si po pětatřiceti letech vzpomněl na verše pana Hrubína, které jsem jako dítě miloval a ve kterých jsem hlavnímu hrdinovi (než ho draply Jezinky) neskutečně záviděl:

„Pojď, Smolíčku, pacholíčku,
pochutnáš si na cukříčku,
vede ke mně cesta
z mandlového těsta,
z čokolády jsou mě stěny,
okna z cukrované pěny,
pojď, Smolíčku, pacholíčku,
pochutnáš si na cukříčku!“

Komunál má naštěstí v genetické výbavě regulátory zabraňující přežírání a jen díky tomu nás kluci ze Seven nemuseli na jeviště přivážet na rudliku. Jinak co se týče téhle partičky, bylo pro nás velmi příjemným zjištěním, že sokolíci mají rádi podobný styl humoru jako my a tak bylo chvílemi na šatně hodně veselo.
Velmi překvapen (a zároveň potěšen) byl Filip, když od pořádající partičky obdržel praktický módní doplněk, který by měl do budoucna ušetřit čas jak spoustě fanoušků, tak i jemu.
 

Tak přemýšlím, že zbytek kapely by mohl mít trika s nápisem "Info u basáka"...

Skvělý večer parádně uzavřeli kluci z kapely Nanovor, kteří udrželi zábavu ve varu až do poslední songy.
A tak pokud můžu hodnotit sobotní Skalickou show, nezbývá než konstatovat, že se jednalo o velmi vydařenou akci, na jejíž zopakování se moc těšíme.
Je krátce po půlnoci, čas se rozloučit, moji milí. Příští týden si popovídáme o tom, jak se hrálo v Křečhoři u Kolína, jak dopadl koncert pro věrné tady v Chlumci a snad i konečně o tom, jak proběhla středeční zkouška, kterou již třetí týden posouváme vpřed...
Díky za čas, který jste v našem okénku strávili a těším se na vás zase za sedm dní...

Bárt
 

Hezký večer, moji milí. Naše dnešní posezení, jak jsem vám minule slíbil - neslíbil, bude mít trochu odlišný charakter. Co se týče kapely, nestalo se za poslední týden nic, co by stálo za zmínku. I zkouška se tentokrát nekonala, neboť Dejv, kterému se nechtělo doma umývat okna rozhodl se je raději vyměnit za nová a zkouška bez bubeníka je jako vaření bez sporáku...
Tak. A teď bychom tu seděli, koukali na sebe a čekali, kdo začne s konverzací. Nemějte obavy, přátelé. V předtuše informačního vzduchoprázdna rozhodl jsem se dnešní okénko změnit na medailonek a přizval jsem na náš parapýtek hosta, aby nám o sobě něco zajímavého pověděl. Není jím nikdo jiný než náž lídr Luboš, alias Božský Luba, alias Bruce Willis...
Takže se trochu šoupněte, abych se mezi vás vešel a necháme teď chvilku hovořit našeho hosta...


Božský Lubo, je Komunál tvůj první atak na českou kulturu, nebo jsi s múzami obcoval již dříve?
No asi takhle... s múzama jsem začal obcovat již v ranném věku. Když mě bylo osm, koupil mi tatínek akordeon. Mohlo by se zdát, že šlo o celkem bezproblémovou záležitost. Jenže to byl akordeon pro dospělé. Nevím, zda byl tenkrát na trhu nedostatek instrumentů pro nezletilé, či šlo o ekonomické opatření typu "hned tak z toho nevyroste", každopádně jsem vedle toho obrovskýho nástroje vypadal jako Aďka Janoušková vedle Boeingu a když jsem cvičil stupnice, nebyl jsem skoro vidět a přihlížející měl pocit, že ten kolos hraje "bez obsluhy". Ale nejhorší byly pravidelné cesty do hudebky. Dnes sokolík přijde nalehko, vybalí erární nástroj připravený na učebně a cvičí. Tenkrát nic takového nebylo a já musel kufr s mojí subtilní, perletí vyzdobenou partnerkou vláčet z domu na hodinu jako Sysifos a hlášky typu "Hele, kufr s nožičkama" ty chvíle měnily v pravou křížovou cestu...
Nic ale není tak horké, jak se uvaří a mě za tohle utrpení čekala sladká odměna v podobě mladé, krásné slečny učitelky, která mě každou hodinu učinila šťastným. Psala mi totiž neustále poznámky "opět má neostříhané nehty" a mě bylo v tu chvíli jasné, že mě musí milovat. Proč by se mi jinak dívala na ruce...
Co naplat - slečna učitelka odešla vyučovat do Hradce a můj zájem o hru na akordeon upadl do zapomnění. Po nějakém čase mě jako rána z čistého nebe potkala příhoda, která na několik let určila můj další směr v divokých vodách hudebního řečiště. Proháněje se jednoho všedního dne o přestávce na chodbě školy byl jsem pevně uchopen za krk panem učitelem dechových nástrojů a po krátkém, ale důkladném prohmatání mých krčních obratlů zadíval se pedagog pozorněji do mé tváře a zvolal "Teda ty máš pěknou hubu! Budeš mít nádhernej nátisk!" A tak jsem začal chodit na trumpetu a dotáhl to až do dechového orchestru. Nebyl jsem talent, ale jako maskota si mě tenkrát nemohli vynachválit...

Když jsme u tvého dětství... byl jsi hodné dítě, nebo jeden z těch, se kterými se ostatní děti nesměly kamarádit? Bavila tě škola? Měl jsi jako kluk oblíbené knížky, nebo filmy?
Dětství bylo krásné. Vyrůstal jsem s dvanácti klukama na jedné ulici a veškerý čas jsme trávili fotbalem, hokejem, hrou na policajty... občas jsme se uchýlili i k drsnějším akcím, jako například zabalit lidský exkrement...  Promiň, Lubo, teď tě na okamžik přeruším. Všimněte si, přátelé, že i Luba ctí pravidlo nepoužívat v našem okénku sprostá slova a hovno nahradil stylisticky naprosto vyhovujícím výrazem "exkrement"... pokračuj, Lubo.   ...do novin, dát ho v bytovce za dveře, zapálit a pak se z úkrytu dívat, jak jej nešťastní nájemníci obuti v papučích urychleně zašlapávají. Anebo přivázat na vlasec peněženku a tak dál... Já myslím, že většina kluků tyhle srandičky zná...
Moje četba? Jako kluk jsem hltal Winettoua, potom Jackie Collinsovou a v současné době se soustavně věnuji studiu díla Radima Uzla a Ivo Pondělíčka Promiň, Lubo, že tě zase přerušuji. Týká se tvůj zájem o dílo Radima Uzla nějakých tvých intimních probl...Netýká, Bárte! Jak Radim Uzel, tak Ivo Pondělíček jsou neocenitelní pomocnící při výchově mladých pubescentů, já jsem v tomto směru naprosto v pořádku.

No - dejme tomu... a co první pusa... bylo to romantické, nebo spíš biologický experiment?
První pusa? Přirovnal bych to asi k nárazu od náklaďáku, tak rychle jsem ji tenkrát té holce vlepil. Rychlost byla součást taktiky - ona nestihla uhnout a já naopak stihnul zdrhnout. Dodnes vzpomínám, jak jsem se tenkrát styděl...

Pravidelní návštěvníci našeho okénka vědí o tvém blízkém, až intimním vztahu k jídlu. Jsi vyznavačem kvality, kvantity, či obojího?
V mém vztahu k jídlu myslím převažuje kvantita. S přibývajícím věkem pozoruji, jak po mém pomyslném žebříčku hodnot potrava šplhá rychleji než Tyrš po tyči a to se projevuje i na mém dením režimu. Jíst, aby si člověk pochutnal a aby neměl hlad je normální pro mne i pro většinu populace. Jenže já jím taky když se potřebuju uklidnit. Jím, když se potřebuju pochválit (dobrá práce, Lubo, dneska si to zasloužíš)! Já musím, abych vydržel rodinné pochůzky po nákupech nejdřív navštívit bufet s občerstvením... A každý den vstávám s tím, jak se večer, až přestanou zvonit telefony pochválím...

Jsi hodně vytížený člověk. Jaká je tvoje představa ideálně stráveného volného dne?
Mám opravdu hodně málo času a tak si každé volné minuty vážím. Čím jsem starší, tím větší maličkosti mě stačí ke štěstí. Dívat se na děti, vzít kolo a jet kam tě napadne, (pokud vím, že to došlapu zpátky) sednout si s přáteli, naslouchat vzpomínání pamětníků, nebo konečně pořádně pokecat se sestrama, aniž by jeden z nás za chvilku zahlásil " Hele, já už musím letět"...

Jsi pověrčívý? Máš třeba nějaký amulet?
Nejsem pověrčvý, ale mám respekt před vším, co nás obklopuje. V noci, kdy umřel táta, se rozsvítil vánoční stromeček. Nikdy před tím nepamatuju, že by se to stalo. Říkám si, že se asi tenkrát přišel rozloučit... zkrátka myslím, že něco kolem nás je a já to jen přijímám a snažím se to neprovokovat...

Jak jsi na tom s tancem? Máš raději klasiku, nebo jsi milovník Latiny? Uvažuješ o kvalifikaci na nějakou soutěž?
Tanec je skvělá věc. Moc rád se na něj koukám... Ale vážně: jako návštěvník tanečních kursů jsem platil za celkem solidního dancera. Mých sedmdesát kilo mě přímo předurčovalo k tomu být hbitou lasičkou mezi ostatními tanečníky a ne nadarmo mi leckdo přezdíval "chlumecký Harapes"  Po nějakém čase, kdy mi osobní váha a datum narození ruku v ruce oznámily, že  co se týče salsy, dám si ji místo tanečního parketu tak maximálně někde v mexické restauraci zůstal přesto tanec mému srdci blízký. Například letos na plese mysliců v Nepolisech, poté co jsem zjistil,  že kromě polky a valčíku si na žádné jiné kroky nemůžu vzpomenout, opustil jsem prostor pro tancování a věnoval se vehementně teorii tanečních figur u baru. Velmi dlouho a vzevrubně...
Co se týče kvalifikace na taneční soutěž, jsem pevně odhodlán zapsat se v dohledné době na bienále "Latina Ischias Prix". Ten správný "cha-cha" pohyb totiž zajistí jedině moje vyhřezlá ploténka...

Kdyby ti nabídli cestu na Měsíc a zpět, co bys vzal sebou a co bys tam nechal?
Na Měsíc bych letět nechtěl, protože mají v raketách prý jídlo jenom v tubě a představa vznášejících se koleček tlačenky s cibulí mě přímo irituje. (Houstone, máme problém. Ocet palubního technika zkratoval navigační panel) Ale pokud by slíbili, že vyletíme krátce po obědě a do večeře budeme zpátky, vzal bych sebou všechny lidi, které mám rád aby se koukli na Zemi, uvědomili si, jaké jsme malinkaté nic a že stejně malé jsou i naše starosti. Třeba by se jim potom ulevilo... A pokud by mi dovolili vzít si zavazadlovej kufřík, přibalil bych do něj politiky, reportéry Blesku, A-ha a ostatní ty zaručeně pravdivé pisálky a nechal bych je tam, než tam zase poletím. Ale já mám měkký srdíčko, asi bych je vzal zpátky... třeba by se polepšili...

V práci realizuješ i velmi náročné a "fajnové" zakázky. Jsi manuálně zručný i mimo svůj obor?
Myslím, že úplně nešikovnej nejsem, ale nemám to jak posoudit protože na nic nemám čas. A tak si řemeslnické práce nechávám většinou dělat od kamarádů, kterým zas na oplátku udělám já to, co potřebují oni. Je to takovej výměnnej obchod... ale vymejšlet mě baví! To jsem takhle vymejšlel, jak nejlíp udělat gril... ale to je na delší vyprávění...

Máš jako herec - ochotník nějakou vysněnou roli, či hru, ve které bys chtěl jednou hrát?
Jako herec nemám žádnou vysněnou roli...Promiň Lubo, že tě zase přerušuju... a jako ochotník?  Bárte!!!... moc to nesleduju, tak ani vpodstatě nevím, co bych si měl přát. Chtěl jsem to jenom zkusit, dokázat si, že bych mohl dělat i něco jiného. Poznat jiný styl kultury, jiné zvyklosti, jinou praxi... Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem narazil na fajn lidi a osud - režisér byl tak vstřícný, že jsem ač bez zkušeností a průpravy dostal ve třech hrách krásné role a tak se moje zkouška protáhla na šest let. A tak po roli mladého muzikanta prchajícího před mafií měl jsem příležitost zahrát si francouzského obšourníka Promiň Lubo, jen info pro později narozené: obšourník je archaický výraz pro kurevníka. My mladí jej nepoužíváme. Pokračuj, Lubo.  Jasně... a nyní i anglického studenta, který pod rouškou falešné tety láká se svým kamarádem do svých sítí dvě mladé studentky. A jsme u toho. Premiéra se blíží, tuším osmadvacátého, devětadvacátého října to bude a já místo abych si opakoval repliky, klábosím tu s vámi na parapetu. Budu muset podmáznout nápovědu... Ale musím přiznat, že to bylo klábosení pro mě velmi příjemné.

Doufejme, Lubo, že i pro ostatní návštěvníky našeho dnešního okénka... každopádně ti děkujeme za tvůj čas a já bych chtěl za všechny dnešní účastníky našeho posezení poprosit, jestli bys nám někdy, až teda bude jako trochu klidu nepovyprávěl o tom grilu... ale ten konec moc nerozmazávej, bývají tu i děti...
To je jasný... Mějte se fajn a zase někdy...

Tak. To byl náš Luba. Doufám, že pro vás byla dnešní změna osvěžující a příští týden se opět pustíme do klábosení o nevšedních věcech ve všedním světě Komunálu. Hezké sny, moji milí...

Bárt