Píše se rok 1989 a poklidné městečko Chlumec začíná trápit jistá dermatologická anomálie... diagnóza je neúprosná: ekzém z komunálního odpadu! Na svědomí ji má čtyřlístek výrostků Luboš Suchánek,  Albert Hornych, Láďa Heger a Tomáš Pšenička. Za účelem léčebné terapie vzniká první zvukový záznam...a chlapci objevujíexistenci a kouzlo akordů...

Zakrátko se z názvu vytrácí důsledek a zůstává jen příčina...a tak jako opuštěná zeď postupně ožívá malbami sprejerů, ožívala pomalu tvář Komunálního odpadu každým členem, který na nějaký čas ve zkušebně zakotvil a zanechal po sobě kousek muzikantské invence a duše...

S přibývajícím počtem vystoupení a rekvizit na podiu přibývaly I další songy a s nimi další nahrávky. A stím vším se rozrůstal I okruh fanoušků a fanynek, kteří už dávno nepatřili jen k těm s trvalým bydlištěm v Chlumci... Postupně jsme zpočátku jako předskokani, později jako partneři na společných koncertech začali sdílet podia se sestavami jako Kabát, AB Band, Turbo, Arakain, Kreyson, Tublatanka a další...neuvěřitelný zážitek a pocit uspokojení byl, když jsme vedle šatny Udo Dirkschneidera měli tu čest mít šatnu i my – Komunál a před jeho vystoupením dostali možnost oslovit jeho publikum našimi písničkami...S pýchou jsme mohli svoje jméno číst na playlistech festivalů jako Benátská noc, Votvírák, Noc plná hvězd a mnoho dalších...

Samozřejmě nás potkaly I průšvihy, které prověřily životaschopnost kapely. Jedním z největších, alespoň z pohledu nás, muzikantů byl pozdní  příjezd na Masters of rock v roce 2008...dvě objížďky, špatné odbočení a neštěstí bylo hotovo. Byl to pěkně hořkej lektvar...Ale zbytky hořkosti spláchnul po roce a půl magický večer, který většina kapely prožila jako v transu – Králíky, listopad 2009. Bylo hodně akcí s úžasnou atmosférou, ale tenhle večer byl zase trochu jinde...bylo prima cítit jak kapela splývá s lidma jako by tam pak už to podium ani nebylo...je to jako vzpomínka na nádhernou holku, co se chlapovi mihne životem a zanechá po sobě takový to hezký lechtání v břiše po zbytek života.

Zažili jsme toho spolu hodně. Dobrýho i zlýho, srandu i smutek, rozloučení i shledání a jen Ten nahoře ví, co spolu všechno ještě zažijeme. Jak říkávala máma jednoho  filmovýho hrdiny: “život je jako bonboniera, chlapče. Nikdy nevíš, co ochutnáš”...